Drsnému životu rodiny Gabrhelových a dalších kopaničářů, kteří osídlili strmé bělokarpatské stráně na rozhraní Moravy a Slovenska, ještě přitížila druhá světová válka. Když 15. března 1939 začala okupace, bylo malému Josefovi sedm let. Ještě toho dne na Kopanice přijela skupina celníků a pohraničníků finanční stráže a uzavřeli hranice s nově vzniklým Slovenským štátem. Žítková a Starý Hrozenkov se ze dne na den staly pohraničními obcemi. 

Díky pastvinám na hranici pašovali zboží

Hřebeny Bílých Karpat se záhy staly působištěm převaděčů z velicko-javornické skupiny. A když na podzim 1939 došlo k zavedení lístkového systému, začalo se přes hranici pašovat i zboží: na Slovensko nejčastěji cukr a boty, ze Slovenska tabák, cigarety nebo látky. Dětským pašerákem se stal i Josef Gabrhel. Jeho rodina totiž obhospodařovala pastviny na samé hranici se Slovenskem, což mu umožňovalo v tomto prostoru relativně svobodný pohyb. „Pásl jsem krávy, a když přešla německá hlídka, vyrazil jsem na Slovensko, kde jsem bral zboží od jednoho mlynáře.“

Když se jednou vracel ze Slovenska domů s ruksakem plných cigaret, zaslechl v lese němčinu. Ztuhla mu krev v žilách a rychle začal zboží odhazovat do křoví. V tu chvíli jej za rukáv rafl pes. Brzy přispěchali i němečtí pohraničníci. „Odvedli mě na celnici k výslechu. Bili mě a nechali mě tam celou noc o hladu a žízni.“ Na druhý den předvolali jeho otce. „Když jsem se uviděl s německým velitelem, věděl jsem, že to dobře dopadne. Chodíval totiž za naším otcem na pálené a oblíbil si ho. A tak nás oba propustili.“ 

V Josefovi ale zůstal strach ze psa, který ho pokousal. Proto na něj s bratrancem v lese nastražili oko. „Když jsme se tam šli druhý den podívat, uviděli jsme, že se nechytil pes, ale Němec, který toho psa vodil. Zvedlo ho to za nohy nahoru, byl mrtvý. Němci si tenkrát mysleli, že to udělali partyzáni, a tak prohledali všechny domy v celém okolí. „Propichovali slámu, všechno si prohlíželi. U nás našli pálenici, kterou zabavili.“ 

Josef Gabrhel v 15 letech. Zdroj: archiv pamětníka

Ze tří židovských rodin se na Kopanice po válce nevrátil nikdo 

Přestože se o Kopanicích mluví jako o kraji zapomenutém Bohem i lidmi, válka byla znát i zde. Na podzim 1939 dostaly i zdejší osady poněmčené názvy – rodná obec Josefa Gabrhela se přejmenovala na Schitkowou, Nový Hrozenkov na Alt Traubendorf a Vápenice se k nepoznání změnily na Kalkhütten. Pro všechny obyvatele nastalo povinné večerní zatemňování a odvody majetku. Mnoho mladých chlapců ročníku 1924 bylo odvedeno na nucené práce do Německa. 

Válka poznamenala i kopaničářské Židy, kterých tu žilo několik rodin. Tausovi provozovali ve Starém Hrozenkově řeznictví. Bustinovi a Weinerovi tam měli obchod. „Vilém Bustina byl bezdětný. A protože neměl koho rozmazlovat, dával mi vždycky bonbony.“ Sladkostí z židovského obchodu si malý Josef užíval jen do září 1941, pak Židé o své obchody přišli. V roce 1942 byli z Kopanic odvedeni do Uherského Brodu, odkud je čekal transport do koncentračních táborů. 

V těch časech u Gabrhelů zabouchal muž, který se představil jako Mlýnek. „Byl to Žid, který chtěl, abychom ho převedli na Slovensko, že se dá k partyzánům.“ Otec tenkrát nachystal vůz, vystlal jej slámou a hnojem a nešťastníka do vozu schoval. Karta tenkrát padla na mladého Josefa. Když táhl vůz, náhodou potkal německou hlídku. „Vezu hnůj, odpověděl jsem jim a podal lejstro o tom, že naše rodina může chodit na hranice, kde jsme měli pastviny.“ Tak se Josefovi podařilo dotáhnout vůz až na hranici a údajného Mlýnka vyprovodit. „Rok po válce nás přišel navštívit a poděkovat nám. Ve skutečnosti se jmenoval jinak.“

Otec Josefa Gabhela. Zdroj: archiv pamětníka

V lednu 1943 bylo ve Starém Hrozenkově vydáno prohlášení, že „V obci není Žida.“ Po válce se nikdo z nich domů nevrátil. 

Josefova matka předpověděla německému veliteli, jak dopadne válka 

Matka Josefa Gabrhela patřila pro své schopnosti k takzvaným žítkovským bohyním. To byly ženy, které využívaly sil místních bylin, pomocí kterých léčily nejrůznější nemoci, napravovaly vykloubená ramena i narušené mezilidské vztahy. Zabývaly se i „milostnou magií“ a předpovídáním budoucnosti z vosku či karet. 

Irmu Gabrhelovou pro její schopnosti vyhledávali lidi z celého Československa, Rakouska nebo Maďarska bez ohledu na politické smýšlení: věštila komunistům, věřícím i nacistům. „Za války za ní přišel německý velitel, aby mu vyvěštila, jestli vyhrají válku. Mamka mu tenkrát řekla, že to sám zjistí, až je Rusi porazí, a že budou rádi, když vůbec zůstanou naživu.“ 

Bombardování Zbrojovky omylem zasáhlo i Kopanice 

Od roku 1944 bylo nebe nad Kopanicemi rušné, začaly nálety amerických bombardérů. První velkou hrůzu zažili kopaničáři 22. srpna 1944, kdy při náletech na Zbrojovku v nedalekých Bojkovicích bylo omylem shozeno na kopce pod Žítkovou devět bomb. „Jejich trhavé výbuchy splynuly v jeden děsný tříštivý zvuk a v mžiku bylo celé údolí zahaleno v neproniknutelný závoj prachu a kouře. Poděšené obyvatelstvo prchalo od míst výbuchu. Na poli pracovali lidé velmi blízko a po cestě vezl rolník fůru obilí, ale jako zázrakem se nikomu nic nestalo, ač celá vesnice jen o vlas unikla zkáze a neštěstí,“ píše se v pamětním listu z roku 1947, byl vyhotoven při příležitosti svěcení památníku Panny Marie a na místě výbuchů toho roku z vděčnosti vystaven.  

Rodinná oslava narozenin Irmy Gabrhelové na dvorku jejího domu na Žítkové, 90. léta 20. století. Zdroj: archiv pamětníka

Týden po bombardování se nad územím Kopanic odehrála letecká bitva mezi německými stíhačkami a spojeneckými bombardéry, jejichž původním cílem byly Vítkovice, Bohumín a Moravská Ostrava. Během bitvy, která netrvala déle než dvacet minut, na Vyškovci spadly dva americké letouny a 13 letců zahynulo bezprostředně během pádu letadel, další na následky zranění. 

„Plech z těch letadel jsem si vzal, pekl jsem na něm maso, když jsem pásl krávy.“

Chlapi z Kopanic museli hloubit zákopy před blížící se osvobozeneckou armádou 

Když se fronta na jaře 1945 začala přibližovat, nařídili Němci místním lidem, aby vykopali kulometná hnízda a zákopy na kopcích Kykula, Mikulčin vrch a Vyškovec. „Všichni chlapi museli jít. I já jsem jim tam musel nosit vodu,“ doplňuje Josef Gabrhel. 

Žítková se dočkala osvobození rumunskou a Rudou armádou 30. dubna 1945. To bylo Josefu Gabrhelovi třináct let. 

Po válce se vyučil zedníkem, pracoval např. v jáchymovských dolech nebo v trenčínském Slovliku. Od roku 1955 žije ve slovenské Drietome, kde se oženil a s manželkou Máriou vychoval pět dětí. Jeho rodný dům na Žítkové se proměnil v Muzeum poslední žítkovské bohyně. Josef Gabrhel zemřel 1. června 2022.

Zdroj: https://www.pametnaroda.cz