Kopanice byli vždy chudé, bylo zde práce mnoho a málo možností přivýdělku jako v jiných turistických lokalitách, například Krkonoše nebo Šumava a podobně. Proto nám tento kout zůstal vlastně nedotčen až dodnes. Nebylo zde turistů, vyjma lokálně místních, nebyl zde žádný Krakonoš nebo Král Šumavy, bylo zde jen těžké živobytí a komunisté zde lidem nijak nepomáhali, žádné asfaltové cesty, žádné ani zpevněné cesty, dodnes se mnohde jezdí jenom po úvozové cestě plné bláta. Bývalý komunistický režim usedlíky z kopanic vyháněl a plná elektrifikace zde nebyla snad až do 60 let, autobusy zde jezdí sporadicky dodnes.

Přišla revoluce a zase se na tento kout nedostalo, „medvěd“ se porcoval pro fotbalové kluby a jiné zbytečnosti, ovšem lidem zde žijícím, nikdo neopravil cesty, aby vydrželi zimu, aby bylo možné děti vést do školy, aby mohl přijet lékař (zdá se to být neskutečné? Omyl, je to realita!) Nikdo nepřinesl možnost standardního zázemí, možnosti běžných věcí jako ve městech, KINO, DIVADLO, buďte rádi, že vám jde TV a přitom máte slabý signál. Internet? Jenom slabý odvar přenosu dat, chcete G5?, leda v Praze...

Lidé zde žijící se musí o všechno postarat sami. V poslední době i ty cesty, co zbyli, jsou rozbity těžkou technikou svážející dřevo a nikdo je nehodlá opravit. Proč taky, je zde jen málo voličů, které si nepotřebují naklonit. Jsme zde v pohraničí a tak, jak známe pohraničí z 50-tých let, je situace stejná i dnes. V Praze nikoho nezajímá takovéto pohraničí, a nikdo ani neví, kde Kopanice jsou a co potřebují, to je nezajímavé. Krajský úřad? Ten sem dohlédnout nechce, a než aby jen málo investoval, raději sem nezavítá ani jeden z krajských radních s otázkou „co potřebujete“. Obecní úřady, se brání, jak mohou, snaží se zajistit alespoň to nejzákladnější, ovšem s rozpočtem 350 tisíc se toho moc dělat nedá.

Prostě jsme v pohraničí a jsme na horách. Vždyť Schwarzenberský kanál na Třístoličníku je v nadmořské výšce 916m nebo Horní Mísečky v nadmořské výšce 950m a přitom Velký Lopeník v nadmořské výšce 916m. Toto pohraničí je prostě území, které nikoho nezajímá. Je zde od rozdělení republiky v roce 1992, kdy se zde postavila celnice a máme zde hranici, přes kterou překračujete, pokud jdete na houby. Kopanice neleží ani v Rakousku, kde najdete v každé vesnici továrničku na nábytek, nebo jiné zpracování dřeva, či jiné podniky, které podporuje stát. Lidé zde jsou ponecháni jenom své píli a své lásce ke krajině a svým pracovitým rukám. Ovšem nenajdete zde ani jednoho, co by si na tyto věci stěžoval, lidé přivykli tomuto vadnému přístupu ze strany státu a spoléhají sami na sebe, na souseda, který je mnohdy vzdálen kilometry.

Díky tomuto nesmyslnému a necitlivému státnímu přístupu nám zde zůstal kout, který je malebný, nádherný, srdečný, nezkažený a čistý. Nenajdete zde na každé chalupě restauraci, nenajdete zde asfaltové cyklostezky, ano, zde nenajdete „Václavák“. Najdete zde orchideje, ocúny a jiné zajímavé a chráněné kvítí, najdete zde datla, žluvu, pěnkavu, najdete zde zajíce, daňky, jeleny, a hlavně zde najdete lidi se srdcem sice tvrdým, ale upřímným.



Pomalu se na Kopanice přesouvá turistika, lidé objevují tento krásný kout a spolu se zájmem turistů přichází pomalu i služby. Služby, které jsou poctivé, nejsou skřivené velkou poptávkou koupichtivých turistů, jsou originální a tvořené s láskou, takové najdete už jen málokde. Ne vždy však se obyvatelé s tímto novým trendem lehce smiřují, ne vždy je tento nový směr přínosný. Nicméně nedá se zastavit ani zbrzdit, je to proces bez řízení a odvíjí se od toho, jak se zde příchozím lidem líbí. A protože se líbí všem, je vidět trend zvyšujícího se zájmu o tento kraj, o jeho přírodní krásy, atmosféru a krásný folklor kolem. „Tož teda dojdzice sa poobzerac“.

Venkovská kopaničářská usedlost čp. 29 v obci Žítková tzv. Janúšova chalupa