Šance – umístění obranných opevnění Hrozenkovského průsmyku lze dodnes nelézt asi 1,5 km jihovýchodně od obce Starý Hrozenkov a 2 km východně od centra kopaničářské obce Žítková. Z pohledu dnešní mezinárodní silnice E50 ve směru od Uherského Brodu do Trenčína se jedná o levý svah údolí Drietomice, jimž komunikace prochází. Opevnění, neboli šance, začíná na levém svahu údolí asi 100 metrů od silnice v těsné blízkosti státní hranice a táhne se asi 1 km po celém svahu kopce, jenž je místními nazýván Bedové. V dnešní době je celá lokalita zarostlá mladým smrkovým lesem, který značně znemožňuje orientaci v terénu. I přes to jsou zde viditelně zachovány obrysy bývalých šancí, které zde sehrávaly důležitou úlohu při obraně Moravy nejen v 17. století, ale i později například v prusko-rakouské válce roku 1866.

 

O Žítkové, nebo na Žítkové se odehrává děj knih Gabra a Málinka v čarovné zemi, Želary, faktografické knihy Jiřího Jilíka Žítkovské bohyně a Žítkovské čarování , a další publikace jazykovědné i poezie. Na tuto oblast odkazuje Kateřina Tučková ve své knize Žítkovské bohyně . Také původní kniha, Povídky z Kopanic . Napsal Josef Hofer, kopaničářsk ý farář, v Olomouci v roku 1916.

Na Žítkové se natáčelo rodinné drama režiséra Otakara Koska Už se nebojím (1984) a drama Karla Kachyni Škaredá dědina (1975).
Dříve byly usedlosti obklopeny poli, která se obdělávala po dlouhou dobu, prakticky až do 60 - 70tých let hlavně kopáním motykami, protože ve svažitém kopcovitém terénu nebyl prostor pro rychlý nástup mechanizace. Odtud tedy údajně pochází název "kopanice". Krása krajiny s velkým přírodním bohatstvím se odráží také ve velmi specifickém nářečí a folklóru (více na WIKIPEDII) . Pro Kopanice je typický zejména bohatě a pestře vyšívaný kroj, ve Starém Hrozenku se konají každoročně v červenci také Kopaničárské slavnosti (www.iskopanice.cz).



Život zde je jiný, až do dnešní doby. Kopanice jsou součástí CHKO Bílé Karpaty, které představují mimořádnou oblast mezi velkoplošnými chráněnými územími v ČR především proto, že jsou nejvyšším pohořím jihozápadního okraje karpatského horského systému. Celá oblast byla po mnoho staletí kultivována člověkem, v důsledku čehož vznikly mimořádně cenné přírodní hodnoty a na mnoha místech lze hovořit o harmonické krajině. Pro tyto přírodní a krajinné kvality byly Bílé Karpaty v rámci programu Člověk a biosféra (MAB) organizace UNESCO dne 15.4. 1996 zařazeny mezi evropské biosférické rezervace. Význam tohoto území dokazuje i udělení Evropského diplomu pro chráněná území v roce 2000. Výsledkem jsou tisíce hektarů jedinečných květnatých luk s roztroušenými dřevinami, představující dnes typický krajinný ráz Bílých Karpat. Z přírodovědného hlediska jsou tyto květnaté karpatské louky pozoruhodné především bohatostí rostlinných společenstev s vysokým zastoupením kriticky ohrožených druhů rostlin. Díky tomu patří k nejcennějším lučním biotopům Evropy a jsou studijní plochou světového významu. Mezi nejznámější můžeme vzpomenout mnohé „orchideové louky“